na Blog.cz

Je tu pátek a s tím je tu další kapitola. Snad se vám bude líbit. Děj je na mě až moc uspěchaný, ale tak změna musí být. Hlavně bych to pak mohla rozepsat na stovku nudných kapitol.

Což by znamenalo, že se nedostanu k druhé části.

Nejhorší je, že nás čeká již jen jedna kapitola a prolog.

No a podle jak zde bude komentíky budu přidávat další kapitolka.

Hlavně před tím než vložím druhou část budu muset sepsat další kapitolu ke Kroku do neznáma. Slíbila jsem to, jen nevím, jak mám pokračovat, tak pokud by někoho něco napadlo neváhejte a napište mi to do komentu. Předem moc děkuji.

Příjemné čtení

Ignitus Ventus

Během těch tří měsíců jsem se opravdu pečlivě věnovala svému výcviku.
Často jsme se krmili, abychom načerpali co nejvíce síly. Chodili jsme i do lesa, kde jsem si oblíbila krev pumy. Je opravdu tak lahodná.
Jednoho překrásného večera jsme běželi opravdu hodně daleko. Jacob usoudil, že bychom si mohli dát malou pauzičku, tak jsme si udělali menší výlet.
Doběhli jsme k jedné menší hoře a vyšplhali až úplně nahoru, na její vrchol. Pozorovali jsme západ slunce a u toho jsme si povídali. Dlouho jsem si tak neužila, jako ten den.
Bylo to opravdu okouzlující, jak slunce pomalu zapadalo. Oblohu ovládly červánky a posléze den vystřídala noc. Na obloze zářivě svítily hvězdy a pozoroval nás mohutný úplněk.
Když jsme se vraceli zpět, dali jsme si závody a já si poprvé konečně užila běh naplno. Bylo to okouzlující, taková rychlost, jakou jsem ještě nezažila.
Běžela jsem naplno. Vůbec jsem se nezadýchala. Prostě neskutečný pocit. Taková rychlost. Mohla jsem běžet ještě i více, ale to bych si tak neužívala ten běh.
Proto jsem si užívala jen ten okamžik. V podstatě jsem ani neběžela, připadalo mi to spíše jako klouzání nebo let.
Můj milovaný vítr mi hučí v uších. Pěje píseň neskutečnou. Píseň plnou naděje ve vítězství a překrásné následující věčnosti. Je to něco nadpozemského. Všechny ty zvuky, které jsem ještě nikdy nezažila v takový okamžik.
Myslím, že je na mně opravdu hodně vidět, jak moc si to užívám. Přesto mi je to poprvé v životě jedno. Je mi jedno, jestli ukazuji své pocity. Jednoduše si užívám tento moment.
Jednoznačně jsem si běh oblíbila.

Jsou to necelé dva měsíce po našem překrásném výletě. Já jsem právě dnes dokončila svůj výcvik. Dokonale jsem zvládla ovládání lidí.
Na začátku jsem to zkoušela na zvířatech. Když jsem zvládla zvířata, jezdila jsem se Sarah do města a tam jsem to trénovala. Ze začátku jsem se potřebovala oné bytosti dotknout. Teď již nemusím. Jen se na ni pořádně soustředím a tak je tak, jak má být.
Avšak Sarah nám něco tajila. Za ty tři měsíce jsme se s Jacobem neskutečně sblížili. Nikdy jsem ještě nikoho tak nemilovala. Trávili jsme spolu hodiny, když jsem byla unavená a potřebovala jsem si odpočinout.
Třeba jsme jen mlčky seděli a pozorovali krajinu. Také jsme si povídali a já mu o sobě pověděla vše. Konečně jsem se cítila něčeho součástí. Mám milující rodinu. Sarah je pro mě jako sestra.
Sedím s Jacobem v altánku před domem. Když vtom k nám přichází Sarah. V ten moment se na mě Jacob zadívá. Něco vyndá z kapsy, klekne si a požádá mě o ruku. Netuším co říci, jsem tak překvapená, ale nejšťastnější upírka na světě.
"Ano," odpověděla jsem na jeho otázku. To již k nám mířila Sarah s knězem? Ona to věděla, ta mrška malá. Jak já ji mám ráda.
"Otče, tak to jsou ti dva. Alice a Jacob."
"Velice mě těší a jsem rád, že jste se rozhodli pro sňatek. Velice vám to spolu sluší," pravil a během hodiny jsme se stali manželi.
Právě jsem v koupelně a připravuji se na naši svatební noc. Jsem celá nervózní, ale vím, že vše dobře dopadne.
Vyšla jsem z koupelny a Jacob na mě čekal na balkóně. Já přicházím k němu a chvíli se koukáme na jasnou noční oblohu. Posléze se na sebe podíváme a vychutnáváme si jeden z mnoha překrásných polibků.
Na tuto noc nikdy nezapomenu. Byla tak překrásná, že jsem úplně zapomněla na to, co mě čeká zítra…