Chtěla bych být tím bezstarostným dítětem...

13. října 2009 v 17:02 | Ignitus Ventus | Jednorázovky

Tak je úterý a já vkládám další jednorázovku. Doufám, že se vám bude líbit.

Dneska nějak nevím co mám psát na uvítanou, takže to zkrátím.

Název této jednorázovky z části mluví za vše, ale až teprve po přečtení to pochopíte.

Přesto si myslím, že jsou chvíle, kdy chce být každý z nás tím bezstarostným dítětem. Vím, že hodně z vás se mnou bude souhlasit.

To je asi tak vše co bych chtěla říci, snad jen, tak jako vždy...

...příjemné čtení

P.S. Prosím o komenty. Když nechcete psát komentíky aspoň klikněte na hvězdičky, moc děkuji.

Ignitus Ventus

Jsem ve svém pokoji. Sedím na okenním parapetu a dívám se na noční oblohu. Čekám, zda nespadne hvězda, abych si mohla něco přát. Ano, přát. Mám mnoho přání a snů. Mám strach, že se mi nikdy nic nevyplní.
Je toho tolik. Mnoho. A nevidím naději, ale nevzdám se. Nejsem ten typ… Byla jsem, ale již nejsem, doufám… Mezitím si krátím dlouhou chvíli malováním na sklo a uvažováním.
Dýchnu na něj a prstem rychle nakreslím sluníčko dřív, než opar zmizí. Podobně přidám kytičku, srdíčko a houslový klíč. Zajímavá kombinace. Miluji květiny… Ráda miluji, ale nemám koho… Ráda poslouchám hudbu, očisťuje mě a uvolňuje.
Musím se v duchu usmívat a doufat, že mě nikdo nevidí. Nemám ráda, když se o mně lidé baví. Nejsem ráda středem pozornosti. Nevidí, jak se ve svém žalu vracím do dětských let. Vše bylo jednodušší, v té době jsem mnoho věcí nechápala.
Hvězda pořád nepadá a já přemýšlím, jak by bylo skvělé být znovu dítětem. Alespoň na malou chvíli. Nemuset si dělat žádné starosti. Prostě si jen tak vzít hračky, sednout si doprostřed pokoje a klidně si hrát. Jaké je to být ročním dítětem? Všemi opečovávané, středem pozornosti, ale všichni jej milují a jsou jím okouzleni.
Připadám si jak seschlý kus něčeho. Můj žal mnou prostupuje a hvězda stéle nepadá. Co jen mám dělat?
A vědět, že je někde poblíž máma, která mi ošetří bolístku, pochová mě v náručí, pohladí po vlasech a bude mi šeptat uklidňující slůvka.
Jak jen mi ta slůvka chybí. Ten klid a ta láska. Ano, láska. Ráda bych někoho milovala, tak aby má láska byla opětována, ale…
Setřu si slzu, která si našla cestičku po mé tváři, a opět svůj pohled stočím k obloze. Hvězdy nádherně svítí a dodávají mi sílu. Svítí tak jasně… Jsou v tento světlem mého vědomí a života.
Dávají mi sílu, která mi pomůže na nohy, když upadnu. Anebo když si osud usmyslí, že ke mně nebude laskavý. Tak, jak mi to už několikrát ukázal. Několikrát? Slabé slovo. Byla jsem na to sama, zvládla jsem to. Já nikoho nepotřebuji.
Rodina… Co to je? Slovo anebo něco mocného? Řekla bych, že obojí. Pro některé rodiny je to mocné pouto. Ano, přímo magické. Jenže některé rodiny to berou jen a jen jako slůvko…
Najednou jedna hvězda zabliká. Napjatě vyčkávám a přeříkávám si své přání.
Padá a já zavírám oči. V duchu vyslovím přání a konečně se usmívám. Mám však nějakou naději? Jak se říká, naděje umírá poslední… Ale co když má duše zemřela? Co když je až tak rozpolcena, že ani to jedno jediné přání mi nepomůže?
Ach, co bude pak? Můj konec? Konec něčeho velkého? Možná, ale teď to řešit nebudu. To ukáže čas…
A tak trochu pošetile doufám, že se vyplní. Dospělá část ve mně si sice pohrdavě odfrkne, ale ta dětská část nadšeně tleská drobnýma ručičkama. Přesto se usmívám dál a odmítám dospělé části předat vedení nad mou myslí.
Chci se opět cítit aspoň trochu šťastná, chtěla bych, aby mi to vydrželo déle než jen pár chvil… Chtěla bych být už jen a jen šťastná…
Je přece tak skvělé být zase na chvíli tím šťastným a bezstarostným dítětem. A tuhle chvíli si nikdy nenechám vzít…