Pár naivních lidí...

30. října 2009 v 14:07 | Ignitus Ventus | Jednorázovky

Zdravím Vás všechny, ty co mi píší komenty i ty co mi je nepíší. Je tu další jednorázovečka. Možná jste si všimli a možnám, že ne, ale dnes zde měl být prlog k mé povídce, ale já se s ní prostě rozloučit nechci, mám jí tak ráda, ale našla jsem si jednu super písničku se kterou budu snad schopná dopsat celou povídku během jednoho dne. Jelikož jsem ten typ člověka, který to raději rovnou píše do počítače než, aby to napřed psal na papír mělo by to výt za kradší dobu.

Ono to totiž napsat na papír není taková námaha, ale pak to přepsat je trošku těžší, myslím, že mnozí se mnou budou souhlasit.

Teď k povídce, je spletitá, procítěná, tak jako je u mne zvykem a tentokrát zde umírají dvě osoby. Sami uvidíte, když si to přečtete.

Jediné co mi jde psát jsou tragické a depresivní povídky, tak ode mne nic moc jiného nečekejte, ale určitě se budu snažit psát i něco jiného.

To jsem se to ale rozepsala, tak teď již přijemné čtení.

Ignitus Ventus

Seděla jsem u jeho umírajícího těla. Bála jsem se pohlédnout do jeho očí. Jeho očí bez života. Do těch očí, které již nikdy nespatřím se smát. Proč?
Mám strach, co v nich spatřím. Bolest? Zklamání? Lásku? Nebo jen nenávist? Nenávist vůči mně? Zklamala jsem jej. Ano, zklamala. Jsem zrůda bez citu…
Tvář mám zmáčenou od slz, řasenku rozmazanou po tváři. Jen sedím a hledím před sebe. Přede mnou umíral můj přítel. Milovala jsem ho, ale on zklamal… On?

A já?

Sedím před ním, nevím, co mám dělat. Ani se nehnu a nepomohu mu.
Nepomůžu mu, nejde to.
Nepohlédnu mu do očí, jen tu tiše sedím, dokud ho život dočista neopustí. Proč jen jsem tak krutá? Proč jsem tak bezcitná? Vím, že taková jsem, ale teď s tím nemohu nic dělat. Tolik mi ublížil, tolik mě zklamal…
Bolest, zklamání, nenávist, láska. Čtyři naprosto rozdílné city, které nás spojovaly dohromady.
Konečně jsem mu pohlédla do očí, neprosil mě o pomoc, nic mi nevyčítal. Hleděli jsme si do očí a oba jsme měli v očích ty stejné čtyři city.
Naklonila jsem se k jeho zakrváceným rtům a něžně jsem jej políbila. Polibek mi vrátil. Ani jeden z nás nepromluvil. Chvíli jsme se ještě líbali, ale pak jsem se odtáhla.
Pohlédl mi do očí. Pochopil, co cítím a co si myslím…
V místnosti bylo naprosté ticho, které rušil jen jeho nepravidelný dech a dopadání kapek z neutaženého kohoutku. Velice děsivá atmosféra, umírající, a ty čtyři city… Jako z nějakého špatného filmu.

Znovu jsme si pohlédli do očí.
Cítila jsem, že jej již upouštějí poslední síly, proto jsem se naposledy sklonila k jeho rtům. Poslední polibek, polibek na rozloučenou…
Byl krátký, ale plný citů.
Tiše jsem se rozplakala. Proč jsem taková? Proč nedokáži pomoci? Chci pomáhat lidem. Jsem jako temný anděl, místo pomoci lidem jim jen ubližuji, jsem zrůda.
A tichou místností se linou jen mé vzlyky a dopadající kapky do umyvadla…
Jeho mrtvé oči byly otevřené dokořán. Před okamžikem plné citů, teď prázdné, mrtvé a smutné.
Zvedla jsem ruku a lehce mu je zavřela. Poslední věc, co jsem pro něj mohla udělat.
Pomalu jsem si klekla, políbila jsem jej na čelo a pomalu se zvedla. Popošla jsem jen o pár kroků. Došla jsem k nočnímu stolku.

Váhavě jsem otevřela zásuvku. Vytáhla jsem z ní malou, ale ostrou žiletku. Ano, žiletku… Ta věc, která ukončila již mnoha lidem životy…
Naposled jsem pohlédla do zrcadla. Viděla jsem tam dívku s rozcuchanými, černými vlasy. S tmavýma a prázdnýma očima. Obličej jsem měla špinavý, temné kruhy pod očima. Po celém obličeji jsem měla rozmazanou řasenku. Chvíli jsme se na sebe ještě dívaly, ale pak jsem se vrátila k mrtvému chlapci.

Sedla jsem si na zem, tam, kde jsem seděla, když umíral.
Prohlížela jsem si jej. Pomalu jsem sklopila pohled. Pozvedla jsem žiletku ke své ruce. Přiložila a prudce trhla. Tu bolest jsem již ani nevnímala. Ta bolest ze ztráty a ještě k tomu mou vinou byla ještě bolestivější. Na ruce se mi objevila rána. Po ruce mi stékala ta temně rudá krev. S vypětím všech sil jsem si dala žiletku do druhé ruky a udělala to samé na druhé ruce.
Po chvilce se mi začala motat hlava, celá jsem se cítila tak malátná, jako ještě nikdy. Lehla jsem si.

Dívala jsem se nad sebe a ještě poslouchala zvuky v místnosti. Pootočila jsem hlavu a stočila pohled na chlapce. Pak jsem opět pohlédla na strop nad sebou.
Opouštěl mě život. Po tváři mi stékaly poslední slzy.
Zavřela jsem oči. Všude kolem mne byla má krev. Už jsem neslyšela křik, který se ozval ode dveří. Už jsem nevnímala, jak mě někdo zvedá. Ani jsem nevěděla, že ten někdo pláče. Nevnímala jsem zvuk, který se kolem mě ozýval. Už jsem nevnímala nic. Jen to zklamání sama ze sebe. Jsem zrůda. ZRŮDA. A budu jí až dokonce… který naštěstí brzy nastane.
Chlapec a dívka. Nejdříve je spojovala jen láska.
On ale zklamal. Pak i já… Oba jsme zklamali a my se chovali jak hlupáci.
Co nás spojovalo pak?

Jen bolest, zklamání, láska a nenávist. Čtyři city. Jen city. Ale tak silné, že jsme se oba zabili. Čtyři city. A všechny končily jedním. Smrtí.
Když se na zem snesl anděl, všude vládla láska. Když odletěl, začala se ztrácet. Svět ovládla nenávist. Znáte všichni ten svět. Jen málo lidí ten svět vidí růžově. Svět, který oplívá tolika city. Proto je tolik lidí, co zklamou sami sebe? Nebo své blízké? Lidi si navzájem lžou, navzájem si ubližují. Přesto pár lidí tento svět miluje a jsou zde šťastni. Mají tento svět rádi takový, jaký je, se vším všudy. Ale těch je jen pár. Pár naivních lidí. Jen pár…