na Blog.cz

Tak a je tu úterý a stím příchází další jednorázovka. Snad se vám bude líbit. Nějak jsem nevěděla co mám vložit, ale nakonec jsem se rozhodla pro toto dílko, ale nevím proč. Přesto má něco do sice, snad vás nějak zaujme.

Je tu dost sporný konec, tedy ne sporný, ale co je pro ní lepší? To uvidíte sami.

Přeji příjemné čtení.

Ignitus Venuts

S přitroublým úsměvem procházím parkem. Nevšímám si part teenagerů, které se poflakují na lavičkách a popíjejí alkohol. Od některých dokonce stoupal kouř cigaret. Cigaret či špeků? Nevšímala jsem si ani několika "bárbín", které mířily ze školy a plánovaly nálet na nové obchody s oblečením. Nevšímala jsem si ničeho a nikoho, co by se dalo označovat za negativní. Jak bych taky mohla? Celou svou myslí jsem byla v jiném světě. Světě nebo realitě?
Myslím, že spíše realitě. Takovou krutost jsem již viděla mnohokrát. Naštvala mě již snad po sté. Nikdy jsem jí nic neudělala, tak proč? Přeci jí nemůže vadit, že existuji? Nebo ano? Ale za to já nemůžu, já chci žít. Sice je život tak krutý a nevyzpytatelný, ale přesto chci žít. Já mám pro co žít, ale ona mi dělá z života jen peklo.
Pokaždé, když odcházím, je mi do breku. Pokaždé jsem na pokraji zhroucení, ale jí je to prostě jedno. Snad ji to i baví, může být někdo taková svině? Nic jiného ani není, možná, že i toto slovo je moc slabé na to, abych ji mohla s něčím porovnat.
Dívala jsem se na chodník před sebou a v hlavě měla jedinou myšlenku. Mělo mě napadnout, že když toho mága požádám o pomoc, bude to mít i vedlejší účinky - například to, že by mně aktuálně bylo jedno, kdyby do mě vrazilo auto, což asi moc v pořádku není. Ale byla jsem na tom tak, že mi to ani nevadilo. Myšlenka je a bude všudypřítomná.
Někdo do mě strčil. Se stálým úsměvem jsme se podívala, o koho se jedná. Jen nějaké škvrně, chtělo si zkrátit cestu. To mi nemohlo zkazit náladu. Vlastně, přesněji řečeno, nic mi nemohlo zkazit náladu. Dál jsem pokračovala po vydlážděné cestě k přechodu.
I když jsem byla omámena, pořád jsem na to musela myslet. Sice ne tak intenzivně, jako normálně, ale přesto to bylo silné. S tím mi snad nepomůže nikdy. Ani ten mág nebo šarlatán? Byla to má poslední naděje.
Zastavila jsem se na okraji silnice a počkala, až mi dojde nějaká paní v starorůžové sukni s koženou kabelkou, děsně ošoupanou a špinavou. Dřív bych si pomyslela, jak někdo něco takového může nosit. Teď ale nic nedokázalo přehlušit tu myšlenku…
Zavzpomínala jsem, co se vlastně stalo. Vždycky jsem byla depresivní a pesimistická, měla jsem problémy s nespavostí, a když už jsem usnula, provázely mne noční můry. Bývala jsem si jistá pouze tím, že život nemá vůbec žádný smysl a jediný rozumný cíl je smrt.
Pak se mi ve snu zjevil onen mág… řekl mi, že má pro mne řešení mých problémů… a opravdu, pomohl mi, tedy z určité části.
Přešla jsem silnici a vešla do umělecké školy, kde studuji, kde jsem strávila další dvě a půl hodiny kreslením každý den. Každý pátek, již celé čtyři roky. Dřív by mi to vadilo, že trávím další čas s lidmi. Teď mi lidé připadali sympatičtí, a tak jsem se na ně stále usmívala.
Přesto jsem na to musela pořád myslet. Co to se mnou udělat? To není ani možné, aby se během jedné hodiny člověk až tak změnil.
Vždyť ještě ráno jsem byla ten depresivní pesimista nesnášející lidi. Nejraději jsem byla sama, sama se svou fantazií. Vše by bylo fajn, našla jsem si i pár přátel, jenže ona mi prostě bude dělat dále ze života peklo. Proč?
Když kreslení skončilo, venku se již stmívalo. Zamířila jsem do tmy, která pomalu získávala nadvládu nad městem. Zahnula jsem do jedné nenápadné uličky, která se v danou denní dobu dala označit za potenciálně nebezpečnou. Jenže to byla zkratka k domovu. Sice jsem tam netrávila svůj volný čas moc ráda, ale mám svůj vlastní pokoj, kde mám klid a mír. Prostě takový malý ráj na zemi.
Stále jsem se usmívala, jak jinak, takže to muže, který přede mne vyskočil ze stínu, značně to překvapilo, až jsem se viditelně nelekla. Na okamžik ho to vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a vytáhl něco z kapsy
"Prachy nebo život," procedil skrz zuby známou formuli. Jak jinak, to si nemohou vymyslet něco jiného?
"Já s sebou ale peníze nemám…" pokrčila jsem omluvně rameny a chystala se ho obejít. On mne však prudce zarazil trhnutím za rameno.
"Opravdu?!" rozzuřeně zasyčel a výhružně mi před obličejem zamával kudlou, kterou předtím vyštrachal v kapse.
"Doopravdy, je mi to líto," usmála jsem se a znovu zamířila k odchodu. Muž asi nevydržel s nervy a kudlu, kterou držel v ruce, mi vrazil do břicha.
Jako bych to netušila, je to normální reakce. Měla bych se bát, naříkat, prosit o pomoc nebo já nevím. Já jsem s ním jednala jako by to byl můj kamarád.
Krev mi pomalu vytékala z dutiny břišní a cítila jsem otupující bolest…
Usmála jsem se. Zděsil se toho - prožívala jsem šílená muka, a přesto jsem se usmívala. Došel k jednoduchému názoru - musím být prokletá, musím být poslem Ďábla!
"Život je fajn, viď?" naposledy jsem se zasmála. Potom mi klesla víčka a v hlavě zůstala jediná myšlenka. Stále ta proklatá myšlenka vnuknutá tím proklatým mágem…
Život je fajn.