na Blog.cz

Úterý a s tím je tu další povídka. Snad se Vám bude líbit. Tentokrát mě inspiroval film a skutečnost. Příběh velice poutaví a může se i stát.

Dneska nebyl moc dobrý den, tak ani nevím co mám psát na úvod. Tak to pro dnešek ukončím.

Příjemné čtení.

Ignitus Ventus

Znala jsem kdysi jednu dívku, jmenovala se Vanessa. Bydlela v překrásném a obrovském rodinném domku na okraji městečka.
Dům byl nejkrásnější v celém městě. Před domem jim pobíhal malamut s labradorem. Jejich překrásnou zahradu zdobily modré růžové keře, dále pak záhonky s dalšími květinami. Dům byl porostlý břečťanem do výše oken prvního patra.
Do jisté doby měla společný pokoj se svým starším bratrem. Avšak po nějaké době byla v pokoji sama, protože její bratr studoval vysokou školu. Domů se vracel jen na víkendy, svátky a prázdniny.
V té době Vanessa chodila na základní školu, přesněji do deváté třídy.
Učení jí moc nešlo. Především ji neměla zrovna ráda, učitelé a ani spolužáci ji neměli moc v oblibě. Proto její žákovská knížka často oplývala špatnými známkami.
Její rodiče o tom ani nevěděli. Nijak ji nechápali a myslím, že se ani nepokoušeli ji pochopit.
Celé dny byli v práci. Domů se dostávali dlouho v noci. Jediné, co jí poskytli, byl luxus a spousty peněz. Učili ji, že za peníze si může koupit vše, ale ona tomu nevěřila. Vždy měla svoji hlavu.
Nevěděli nic o ní ani o tom, co se ve škole dělo. Prostě je to nezajímalo. Vanessa pro ně byla zklamáním. Avšak její bratr byl dokonalý… přesto jej měla moc ráda. Byl pro ni jediný člověk na světě. Člověk, kterému mohla věřit a svěřit se mu.
Jenže teď je sama… Je daleko… Sama jak ten kůl v plotě. Utápěla se v samotě, která jí po-malu lezla na mozek.
Proto se Vanessa ráda toulala po lesích a snila. Ačkoli jí bylo 14 let, pořád měla ráda nadpřirozené věci. Věřila na víly, elfy a jiné magické bytosti. Milovala ten svět kouzel a magie. Žila jím a nic jiného pro ni neexistovalo.
Nejhorší na tom bylo, že ji rodiče často srovnávali s jejím starším bratrem, který byl i na zá-kladce nejlepší.
To Vanessu štvalo a mrzelo, a proto byla pořád smutná a plna deprese. Věděla, že není ani zdaleka tak dobrá jako on, ale jak ji rodiče ponižovali a nadávali, to ji opravdu moc mrzelo.
Měla kamarádku Katrin, ta jí ale na sebevědomí moc nepřidala. Většinou jí jen říkala o svých problémech a jí se jen vysmívala a poučovala ji. Nikdy se jí ve škole ani nezastala…
Učila se také velmi dobře. Ač se jí Vanessa snažila vyrovnat, nedařilo se jí to. Měla jedinečný dar, a to je fotografická paměť.
Rodiče si samozřejmě neušetřili poznámku o rozdílu mezi učením Vanessy a Katrin. Vždy ji před její "kamarádkou" ponižovali a sráželi.
Jednoho velice ošklivého dne měla Vanessa velmi špatný den, vůbec nic se jí nedařilo. Dostala další špatné známky a pohádala se s rodiči. Což jí ani nepřidalo, když jí opět dala Katrin jednu ze svých oblíbených přednášek, jak moc nedospěle se chová. Nikdy ji opravdu nepochopila, nedo-káže pochopit, proč jí tak poslouchá.
Možná proto, že již nechtěla být sama a aspoň s někým si popovídat a promluvit si o problé-mech, které tížily její mysl. Jenže jak se mohla svěřit někomu, kdo ji ani pořádně nevnímal? Do-konce se jí někdy i vysmívala za její problémy…
Jednoho večera se rozhodla. Zítra udělá to, na co často myslela.
Ráno se probudila. Po chvíli doma již nikdo nebyl. Ale to jí vůbec nevadilo, byla na to již zvyklá.
Matka měla brzy ráno konferenci v Moskvě. Otec, makléř, byl od včerejšího večera na služební cestě po Evropě. I počasí Vanesse přálo. Bylo velmi mlhavo, ale bylo docela teplo.
Oblékla se do nových šatů, které dostala ke svým posledním narozeninám.
Na školu úplně zapomněla, respektive se na ni úplně vykašlala. Byla na tom tak mizerně, že jí to již bylo úplně jedno.
Sedla na kolo a jela mlhou. Ani pořádně nevěděla, kam pojede. Zastavila. Nechala kolo neza-mčené na kraji silnice a rozeběhla se. Běžela a běžela. Již nějakou dobu cítila, že její dech po-malu dochází, hučelo jí v hlavě a uších. Přesto jí to bylo jedno, běžela dál. Nevěděla, kam běží. Nevšímala si větviček, které ji škrábaly do obličeje a zbytku těla.
Čím dál tím hůře se jí dýchalo, přesto se cítila lehká jako ta mlha kolem ní. Vnímala, jak mlha kolem ní houstne a jak je nádherně bílá a jak chladí do rukou a tváří. Najednou před sebou uvi-děla namodralé světlo, rozběhla se za ním…

Za tři dny ji našli na louce, daleko od domova. Její havraní vlasy se jí rozprostíraly kolem hla-vy jako korunka. Byla krásná a usmívala se, vždyť se jí podařilo docílit toho, na co tak často po-slední dobou myslela.
Byla mrtvá.