Ahojky, je pátek a s tím je tu další povídka. Abych se přiznala, tak se docela divím, že jsem vydržela a pořád přidávám v dohodnutém termínu.
Ale nevím, jak dlouho to vydrží. To se uvidí, ale nebojte do konce roku to určitě vydržím :-D
Teď k této povídce.
Tak jako vždy je pesimistická, jak jinak. Já jinak prostě psát neumím. Tedy umím, ale je to prostě má priorita, jde mi to nejlépe.
Snad se Vám bude líbit.
Pište mi prosím komentíky.
Příjemné počteníčko.
Ignitus Ventus
Rychlým tempem jsem kráčela po potemnělých ulicích města. Šla, ani jsem nevěděla kam. Nezastavovala jsem se, přestože mě nepříjemně píchalo v boku. Nestrannému pozorovateli by se mohlo zdát, že jsem mladá dívka a před něčím utíkám. A vlastně to je pravda. Utíkám před ním.
Před slovy, která mi řekl a která se mi tak bolestně zaryla do duše. Cítila jsem se, jako by mi někdo vytrhl srdce, před mými zraky jej pošlapal a vrátil zpět na své místo, už ale nefunkční.
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by mě pouhá slova mohla tolik ranit. Vlastně mě ani nenapadlo, že by mi někdy někdo mohl říct něco takového.
Zajímavé je, jak prosté "Nechci tě" dokáže bolet. Už dávno jsem si uvědomila, že na někoho takového, jako je on, prostě nemám.
Ne, že bych nebyla lepší než on. Ba právě naopak. V tolika ohledech jsem předčila jeho schopnosti. Jsem chytrá, úspěšná a oblíbená. Spolužáci, přátelé i učitelé mě měli rádi. V kolektivu jsem to byla vždycky já, kdo urovnával spory.
Lidé za mnou často chodili, když potřebovali pomoc nebo radu, a já to pro ně vždy ochotně udělala. Všichni mě brali jako přirozenou autoritu a mé slovo mělo vždycky velkou váhu. A i přesto všechno jsem pro něj nebyla dost dobrá.
Nadávala jsem si do ubohých naivních slepic, které snadno uvěří místnímu lamači dívčích srdcí. On nebyl prototypem dokonalého kluka a všechny dívky v okolí to věděly. Přesto mu vždycky naletěly. A mezi nimi jsem se objevila i já, Claudie.
I když o naletění v pravém smyslu slova se v tomhle případě dalo stěží mluvit. Nejdřív by on musel jevit jakýkoli sebemenší zájem. Což sice i na chvíli vyjadřoval, nicméně ho to brzy přešlo. Jak jen toho teď lituji. Jak mě to jen kdy mohlo napadnout? Že by o mě snad měl zájem? Jak mě to jen kdy mohlo napadnout, že by se změnil? Že by se změnil pro mě?
Nechápavě jsem zakroutila hlavou a pokračovala dál v cestě. Mám chuť do něčeho kopnout. Nebo spíš do někoho. Do něj. To on zapříčinil všechnu bolest, kterou teď cítím. To on pošlapal moji hrdost a pochroumal mé sebevědomí.
Přitom to byl jenom obyčejný kluk. Obyčejný kluk, který neoplýval závratnou inteligencí, krásou ani šarmem. Ale byl to kluk pro mě a já to tak cítila. Chtěla jsem se kvůli němu změnit. Chtěla jsem, aby on se změnil kvůli mně. Jak bláhová mi ta představa teď připadá.
Najednou mám chuť nalískat si za to. Byla jsem blbá, že mě kdy vůbec mohla napadnout taková věc.
Nenávidím sebe a stejně tak nenávidím i jeho. ON mě zničil. Připadala jsem si jako prázdná schránka. Vložila jsem v něj veškerou svou důvěru a on mě poslal k šípku.
Mohla jsem kdy snad čekat něco jiného? Nečekala jsem to, ale měla jsem to čekat. Byla jsem hloupá, hloupá husa. Měla jsem nezkrotnou potřebu ventilovat svůj vztek a rozhořčení, a tak v chůzi nakopnu sloup veřejného osvětlení. Ale vymstilo se mi to. V noze mi hlasitě křuplo a já se bolestí zhroutila na zem.
Už jsem se nemohla udržet. Dala jsem volný průchod svým slzám, které celý večer tak úspěšně zadržuji. Bolest mě celou ochromila. A nebyla to jen bolest zlomeného kotníku.
Samozřejmě, zlomenina mě bolela, a to hodně, ale spíš mnou proudila bolest psychická. Byla to bolest, kterou jsem si ve svém životě prožila mnohokrát, neboť on nebyl první, kdo mně ukázal záda. Předním tu byl už zástup dalších, kteří mně řekli to samé, to, co on.
Ale tenhle případ se přece jenom od ostatních liší. Nikdy jsem k nikomu nepociťovala něco takového. Párkrát jsem byla doopravdy zamilovaná a byla to ta skutečná láska, kdy se vám při pohledu na vyvolenou osobu zrychluje tep a klepou se vám kolena. S ním to bylo jiné. Nebylo to tak hluboké, ale bylo to tak zvláštně jiné. Dokázala jsem si představit, že s ním mám opravdový plnohodnotný vztah. To si u ostatních představit nedokázala. Cítila jsem se s ním dobře a nepotřebovala jsem k tomu třas v kolenou. Když se mě dotkl, cítila jsem žár, který zaplavoval každou moji buňku a k tomu stačil jen letmý, náhodný dotyk.
Nikdy jsem s ním nic podobného nezažila. Přála jsem si, aby on cítil to samé, co já. Aby byl rád v mé společnosti a záměrně ji vyhledával. Ale po jeho slovech jsem pochopila, že ho nemůžu nutit. Nemůžu někoho nutit, aby mě měl rád. Protože přesně to se mně stalo nedávno, ale v opačném složení. Tehdy jsem nevěděla, co mám dělat, nechtěla jsem někomu zlomit srdce. Ale stalo se a já zjistila, že všechno už dávno není tak perfektní, jak jsem si myslela. Nikdy jsem si nepředstavovala, že někomu zlomím srdce, ale stalo se tak a já se z toho pořád vzpamatovávám. Doufala jsem, že mi pomůže on. Nepomohl. Nechal mě samotnou trpět a sám si našel jinou oběť, kterou by mohl zničit tak, jako MĚ.
Před slovy, která mi řekl a která se mi tak bolestně zaryla do duše. Cítila jsem se, jako by mi někdo vytrhl srdce, před mými zraky jej pošlapal a vrátil zpět na své místo, už ale nefunkční.
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by mě pouhá slova mohla tolik ranit. Vlastně mě ani nenapadlo, že by mi někdy někdo mohl říct něco takového.
Zajímavé je, jak prosté "Nechci tě" dokáže bolet. Už dávno jsem si uvědomila, že na někoho takového, jako je on, prostě nemám.
Ne, že bych nebyla lepší než on. Ba právě naopak. V tolika ohledech jsem předčila jeho schopnosti. Jsem chytrá, úspěšná a oblíbená. Spolužáci, přátelé i učitelé mě měli rádi. V kolektivu jsem to byla vždycky já, kdo urovnával spory.
Lidé za mnou často chodili, když potřebovali pomoc nebo radu, a já to pro ně vždy ochotně udělala. Všichni mě brali jako přirozenou autoritu a mé slovo mělo vždycky velkou váhu. A i přesto všechno jsem pro něj nebyla dost dobrá.
Nadávala jsem si do ubohých naivních slepic, které snadno uvěří místnímu lamači dívčích srdcí. On nebyl prototypem dokonalého kluka a všechny dívky v okolí to věděly. Přesto mu vždycky naletěly. A mezi nimi jsem se objevila i já, Claudie.
I když o naletění v pravém smyslu slova se v tomhle případě dalo stěží mluvit. Nejdřív by on musel jevit jakýkoli sebemenší zájem. Což sice i na chvíli vyjadřoval, nicméně ho to brzy přešlo. Jak jen toho teď lituji. Jak mě to jen kdy mohlo napadnout? Že by o mě snad měl zájem? Jak mě to jen kdy mohlo napadnout, že by se změnil? Že by se změnil pro mě?
Nechápavě jsem zakroutila hlavou a pokračovala dál v cestě. Mám chuť do něčeho kopnout. Nebo spíš do někoho. Do něj. To on zapříčinil všechnu bolest, kterou teď cítím. To on pošlapal moji hrdost a pochroumal mé sebevědomí.
Přitom to byl jenom obyčejný kluk. Obyčejný kluk, který neoplýval závratnou inteligencí, krásou ani šarmem. Ale byl to kluk pro mě a já to tak cítila. Chtěla jsem se kvůli němu změnit. Chtěla jsem, aby on se změnil kvůli mně. Jak bláhová mi ta představa teď připadá.
Najednou mám chuť nalískat si za to. Byla jsem blbá, že mě kdy vůbec mohla napadnout taková věc.
Nenávidím sebe a stejně tak nenávidím i jeho. ON mě zničil. Připadala jsem si jako prázdná schránka. Vložila jsem v něj veškerou svou důvěru a on mě poslal k šípku.
Mohla jsem kdy snad čekat něco jiného? Nečekala jsem to, ale měla jsem to čekat. Byla jsem hloupá, hloupá husa. Měla jsem nezkrotnou potřebu ventilovat svůj vztek a rozhořčení, a tak v chůzi nakopnu sloup veřejného osvětlení. Ale vymstilo se mi to. V noze mi hlasitě křuplo a já se bolestí zhroutila na zem.
Už jsem se nemohla udržet. Dala jsem volný průchod svým slzám, které celý večer tak úspěšně zadržuji. Bolest mě celou ochromila. A nebyla to jen bolest zlomeného kotníku.
Samozřejmě, zlomenina mě bolela, a to hodně, ale spíš mnou proudila bolest psychická. Byla to bolest, kterou jsem si ve svém životě prožila mnohokrát, neboť on nebyl první, kdo mně ukázal záda. Předním tu byl už zástup dalších, kteří mně řekli to samé, to, co on.
Ale tenhle případ se přece jenom od ostatních liší. Nikdy jsem k nikomu nepociťovala něco takového. Párkrát jsem byla doopravdy zamilovaná a byla to ta skutečná láska, kdy se vám při pohledu na vyvolenou osobu zrychluje tep a klepou se vám kolena. S ním to bylo jiné. Nebylo to tak hluboké, ale bylo to tak zvláštně jiné. Dokázala jsem si představit, že s ním mám opravdový plnohodnotný vztah. To si u ostatních představit nedokázala. Cítila jsem se s ním dobře a nepotřebovala jsem k tomu třas v kolenou. Když se mě dotkl, cítila jsem žár, který zaplavoval každou moji buňku a k tomu stačil jen letmý, náhodný dotyk.
Nikdy jsem s ním nic podobného nezažila. Přála jsem si, aby on cítil to samé, co já. Aby byl rád v mé společnosti a záměrně ji vyhledával. Ale po jeho slovech jsem pochopila, že ho nemůžu nutit. Nemůžu někoho nutit, aby mě měl rád. Protože přesně to se mně stalo nedávno, ale v opačném složení. Tehdy jsem nevěděla, co mám dělat, nechtěla jsem někomu zlomit srdce. Ale stalo se a já zjistila, že všechno už dávno není tak perfektní, jak jsem si myslela. Nikdy jsem si nepředstavovala, že někomu zlomím srdce, ale stalo se tak a já se z toho pořád vzpamatovávám. Doufala jsem, že mi pomůže on. Nepomohl. Nechal mě samotnou trpět a sám si našel jinou oběť, kterou by mohl zničit tak, jako MĚ.
Ignitus Ventus | 
rušit ? ? ? jako úplně nebo na něj jen nebudeš přidávat ? ? ? 
Kdybys byla tak hodna mohla bys mi hlasnou nahoře ve volitelným boxu mi mužeš v obojím hlasnout tedy pokud budeš chtit zprávna volba je jen na tobe 
Hele, nepsalas náhodou o Krvezrádci? Dvě třetiny těch slov nad tímhle komentářem totiž platí i o něm...
Taky to byl lamač dívčích srdví, jeho prudká inteligence mě vždy dohání k šílenství a jeho šarmu je tolik, co by se i za okousaný nehet vešlo... Fakt příšerný...
Ale tahle slova mohu jen potvrdit, sedí na většinu mužské populace jednadvacátého století, když se tak porozhlížím. Ale nemůžu tolik soudit, dovolila jsem si až příliš. Přeci jen nemám takový rozhled... Jen to, co denně vidím ve škole a v ulicích rušného (velko)města.